top
Freedom Riders Club Členové Klub Akce klubu Ostatní akce Fotogalerie Muzeum logo
freedom riders
...mohou si vzít na?e ?ivoty, ale nikdy ne na?i svobodu!


Hostěnický Hubert, 2000

Bylo to ten rok naposledy, co jsem se zúčastnil onoho slavného svátku koní jménem „Hubert“.
Konal se v Hostěnicích, kam se při té příležitosti sjeli kovbojové z přilehlých oblastí. Jedním z nich jsem byl i já byť nejsem kovboj. Působil jsem spíš jako eko-turista, sváteční jezdec v bílé bundě a roláku. Zpočátku se mi zdálo, že jsem to s oblečením co do množství trochu přehnal, ale nakonec se mi celkem hodilo …ale nechci předbíhat.
Seřadilo se několik jezdců odhodlaných v dnešní den prožít nezapomenutelné okamžiky. Neoholené tváře drsňáků s opotřebovaným tělem a nedbalou elegancí. Ač neopotřebován, hrdě jsem se řadil mezi ně. Houf natěšených koní se odlepil z Olšan a namířil si to do Hostěnic k restauraci „U Jelena“. Tam mělo propuknout setkání s dalšími milovníky koní. Známá cesta, nádherný terén, dobrá zábava a slušné počasí. Cestou lesem jsem viděl, jak se na nás smály veverky, ptáci nám mávali křídly a srnky po nás házely očkem. Jak málo stačí, aby byl člověk šťasten, říkám si a pohodlně jsem se uvelebil ve svém měkkém sedle. Na místo jsme dorazili coby dup. Obvyklému přivázání koně k ohradě nebo jinému pevnému předmětu jsem věnoval běžnou péči a spěchal s ostatními do teplem zvící hospůdky na guláš. V hospodě bylo teplo a do vzduchu se kromě smradu z cigaret kupodivu probila i vůně jídla. Dobrou zábavu zakrátko přerušil náčelník vyškovských kovbojských sil slovy, že někomu z Olšan právě utekli koně. Všichni jsme věděli, že to není možné, protože naše koně jen tak neutečou. Horský vůdce (nebo také Mirek pozn. red.) měl ale výčitky, jelikož na jeho koně přeci jen není 100% spoleh. Vstal a šel si pro toho svého „lekavého zmetka“. Vrátil se za chvíli se škodolibým úsměvem na tváři, že jeho koně jsou na svém místě … ovšem Radek prý chybí. Tato zpráva mě nijak nezarmoutila, protože jsem si byl jistý, že Radek (Radegast) na mě čeká někde za rohem. Nejspíš se polekal a utrhl, chudáček. Vrátí se za ostatními jako každý normální kůň, pomyslel jsem si a líně jsem vyšel z hospody.

Trochu jsem znejistěl při pohledu na ohradu, do které jako by náhle narazil tank. Svědectvím pobavených kolemjdoucích jsem nemohl uvěřit… „a ten rezavej se lekl a bežel pořád dál“. Bylo jasné, že „rezavej“ je jenom Radek. Uklidňoval jsem se tím, že kláda z ohrady, kterou si údajně táhl s sebou na krku mu bude trochu na obtíž, a že takovou dálku zpátky do Olšan sám přece nepoběží. Má přece zanedbaný fyzický fond a kompletní výstroj, kterou jsem mu nesundal, aby to „moje koťátko“ při stání nezmrzlo. Tam, kde se ostatní „uprchlíci“ zastavili, ale Radek nebyl. Nebyl ani o vesnici dál ani nikde jinde. Pěkně mě vypekl. Prý běžel na Olšany, říkali zúčastněně místní radílkové. Nezbylo nic, než jít v jeho stopách. Měl jsem ztíženou situaci, protože se nepříjemně často křížily se stopami jiných koňských výletníků, kteří tu šli kdoví kdy – a tak jsem trochu bloudil. Udělalo se škaredě. Krajina, která se mi předtím zdála tak krásná, mi najednou dávala najevo, že nejsem zvaným hostem. Všude bylo bahno, samý kopec a nikde žádná cesta. Radek nikde a já jsem neměl jasno, kde je sever. Uvědomil jsem si, že pokud nenajdu cestu domů než padne tma, nejspíš tu umrznu a sežerou mě vlci. Začalo se stmívat. Ochladilo se a já jsem byl čím dál nervóznější. Po 4 hodinách chůze, mi téměř zdřevěněly nohy. Chabé argumenty, které jsem si opakoval, že se aspoň pořádně projdu a nebo že poznám dokonale oblast - neobstály. Vžil jsem se do role kanadských lovců, kteří ač zkoušeni mrazem či větrem – stejně došli k cíli. Chvíli jsem pomýšlel i na Meresjeva, ale ten byl na tom hůř. Na koně jsem záhy zapomněl a myslel na svou rodinu v teple u televize, která ani nevěděla jak si jejich hlava rodiny krátí večer. V duchu jsem si opakoval „já tu rezavou svini dám do salámu“ nebo „Radka zítra prodám“ a myslel na téhož koně. Moc mi to nepomáhalo. Najednou padla tma.
Zima se zakousla zase o něco hloub do masa a můj orientační smysl byl u konce. Nevím jestli jsem toho ten den prožil málo, ale stalo se, že jsem potkal Karla. Zprvu zazářila moje tvář. Takové štěstí jsem nečekal. Vysadil mě na koně a vydali jsme se cestou domů.

Po cestě mi vyprávěl, jak nás chtěl „k jelenovi“ dohonit, ale že prý zabloudil. Naštěstí prý cestu domů z Kalečníku zná jako své boty (pozn.: Kalečník je konkrétní místo v lese kolem Olšan). Byla přece jenom tma a ukázalo se, že ony ty „jeho boty“ asi nebyly zase tak jeho. Když si občas nebyl jist směrem, nechal rozhodnout svého inteligentního koně. Kobyla se postavila na rozcestí písmene Y a váhala. Když už váhala tak dlouho, že vypadalo, že zmrzla rozhodl se ji trochu popohnat milým plácnutím. Kobylka jakoby se probudila a vykročila na jednu z cest. Slovy „však oni vědí líp než my, kudy domů, že Luca?“ rozehnal chmury z našich tváří. Nebylo sice moc vidět, ale všiml jsem si, že jsme minuli kříž – boží muka. O něm vím, že je na cestě domů. Hurá, zajásal jsem. Byl jsem rád, že všechno klape a že nejsem sám, aspoň mi ta cesta rychleji uplyne. Asi po hodině jízdy cestou necestou jsem ten křížek zahlédl znovu. V tu chvíli mi ztuhla v žilách krev. Naše výprava díky koňskému orientačnímu smyslu opsala v lese pravidelnou kružnici. Po dohodě s Karlem jsme sešli z jeho trasy. Zakrátko jsme našli cestu domů. Asi za hodinu po té jsem došel do stájí jako na koni, bohužel bez něj. Promrzlý, špinavý a sprostý. Radek už na mě ve stáji číhal. Spokojeně žvýkal seno a díval se na mě. Do duše jsem mu neviděl, ale doufám, že se mi nesmál. Doběhl asi o 3 hod. dřív. Jen tak, bez sedla a jakékoliv výstroje. Od těch dob nemám své milované měkké sedlo, ale získal jsem zkušenost. Mému koni na mě nezáleží a Karel má špatný orientační smysl.