top
Freedom Riders Club Členové Klub Akce klubu Ostatní akce Fotogalerie Muzeum logo
freedom riders
...mohou si vzít na?e ?ivoty, ale nikdy ne na?i svobodu!


Žižkova jízda, podzim 2000

Jeden z posledních krásných víkendů v tomto roce patřil opět zábavě okolo koní. Typicky pánská jízda – takové nesla označení vyjížďka do vesnice Albeř nedaleko Jindřichova Hradce. Pečlivé přípravy vrcholily v pátek již kolem poledních hodin a zvlášť u nedočkavců vyvolávalo obvyklé zpoždění zbytku výpravy nervozitu. Po krátkém vyřízení formalit, jako je naložení koní, výstroje a žrádla následovalo zhodnocení nastalé situace. Rozhodli jsme se nečekat na opozdilce a vyrazili jsme pokořit husitské území. Cesta byla dobrá a nálada také. Řidič pod kontrolou zdatného navigátora (tedy mne) snadno našel cestu ještě za světla. Albeř je vesnice někde nedaleko rakouských hranic, stále toho času nedotčená naší návštěvou. Naši přítomnost zákonitě zaznamenali místní lidé, kterým jsme k večeru zabrali místo ve zdejší jediné hospodě. Naštěstí byli mírumilovní. Vstávalo se poměrně brzy na to jak pozdě se vyjíždělo. Jako cíl cesty byla zvolena vypálená vesnice na hranicích s Rakouskem. Bratr Žižka, tak jsme pokřtili Dušana, který se ujal vedení naší výpravy, jel na statném tažném koni Michalovi, kterého si vypůjčil od hodných domorodců. A byl to nějaký kůň. Výška nic moc, ale hlava jak konev a kopyta jako vagóny jejichž hluk byl slyšet na míle daleko. Koník bohužel diktoval tempo našim teplokrevníkům asi jen 15 minut.

Pozvolna své vedoucí postavení ztratil a s astmatickým funěním se záhy odsunul na chvost hlavního pole. Absence jakéhokoliv pohybu v průběhu končící letní sezóny na něm byla znát. O nic stejně nepřišel, jelikož jsme se dostali do silně neobydlených oblastí s močály. Vzpomínám si z hodin dějepisu, jak ony močály pomohly opravdovému bratru Žižkovi zvítězit nad těžkou jízdou křižáků. Ani jeden z členů výpravy však nestál o živou rekonstrukci, a tak jsme se raději drželi jistých vyasfaltovaných cest. Octli jsme se v Rakousku a to hned několikrát. Poznali jsme to téměř okamžitě. Tam kde byly úhledné cedulky pyšnící se znakem Republik Osteriech zatlučené po 15m do země bylo Rakousko. Tam kde nebylo nic byl náš domov. Vypadalo to jakoby naše hranice snad nikoho z pohraničníků nezajímala. Bez pasů, na koních, v náladě a připravení čelit problémům s pohraničníky jsme vstoupili na rakouské území. Ale nikde nikdo. Zjistili jsme, že jsme bedlivě střeženi z nedalekého pohraničního posedu. A protože jsme byli přivítáni bez střelby, snažili jsme se i my pro nás dostupnými prostředky vyjádřit radost z právě probíhající mezinárodní návštěvy. Narychlo vytvořenými uvítacími slogany spojenými s máváním jsme neúnavně dávali najevo svou radost téměř po celou dobu jízdy po hraniční čáře. „Hallóó nachbarn! Nicht schiessen bitte. Das ist ein freundschaft besuch.“ ozývalo se lesíkem.

Nikoho jsme však nepotkali. Pomalu docházely zásoby pití a my jsme si pojednou uvědomili, že nazpět pojedeme po tmě a na sucho. Cíl zůstal nedosažen. Sotva kdy se nám podaří uvidět onu vysněnou vypálenou vesnici. Na cestě zpátky okolo ohrad vyplašeného cválajícího dobytka někdo pronesl, že si tedy vypálíme svoji vlastní vesnici a ženy znásilníme. Právě jsme se k jedné blížili. Byla to lákavá událost jenže komusi došlo, že k aktu musí být splněny určité předpoklady …o čemž nebyli úplně všichni přesvědčeni, a tak nezbylo nic jiného, než vesnici udělit milost. Do hostince jsme dorazili v pořádku všichni vč. bratra Žižky, jehož kůň si po vyjížďce nijak zvlášť nevyskakoval. Večer se udál ve znamení dobrého pití a her. MIrek původně nadšen širokým výběrem červeného vína pomalu dopíjel veškeré zdejší zásoby. Výsledkem byla velice zúžená nabídka červeného vína v jídelním lístku na druhý den. Noc byla pro jeho spolunocležníky obzvlášť krutá, jelikož neuvěřitelně chrápal. Hrdelní zvuky silně připomínající mrožího samce v době říje roztínaly jinak klidnou noc na několik etap mikrospánků srovnatelných s nepohodlným usínáním ve vlaku. Všechno má svůj konec a tak jsme ráno „vyklidili pole“ a nic tu po nás nezůstalo. Jen tahoun Míša – věrný koník Žižkův podával němé svědectví. Ztracená podkova, ovázaná noha a utrápený výraz. Další koník, kterého si Dušan vzal do parády…